Můj účet

Zapomenuté heslo? | Nový účet

Týden v New Yorku

Pobyt ve městě mrakodrapů závratných výšek, tisícovek žlutých taxíků a neustálého ruchu, houkajících sirén a přeplněných ulic jsme naplánovali na druhou polovinu dubna. V New Yorku, který ve stejných dnech přijel z Evropy pozdravit i papež, právě vypuklo slunečné jaro.

Koncem února, kdy jsme kupovali letenky, nám je nejlevněji (za 12 590 Kč) nabídla švýcarská společnost Swiss Air, a tak musíme cestou jedenkrát přestupovat, na trase Praha - NYC je naším transferovým letištěm Zürich. Z naší metropole odlétáme ve čtvrtek 17. dubna v 9:50 hodin ráno, v New Yorku přistáváme ve 21:45 hodin SEČ, tedy v 15:45 hodin času místního.

Americké přivítání je poněkud nepříjemné, neboť nás po výstupu z letadla čeká téměř dvouhodinová fronta na imigračním oddělení, která kvůli zcela vydýchanému vzduchu unavuje mnohem více a zdá se ještě delší, než tomu je ve skutečnosti. Naše útrapy končí úderem půl šesté, kdy s vytouženou orazítkovanou kartičkou v pase konečně můžeme opustit brány letiště JFK.

Kudy na Manhattan?

Nejrychlejším a zároveň nejlevnějším spojem z letiště je takzvaný Airtrain, kterým jedeme do stanice Howard Beach. Tady po lehkém boji s místním automatem na jízdenky platíme 7 USD za předchozí spoj a kupujeme týdenní Metrocard za 25 USD, obojí je cena za osobu. Přestupujeme na modré metro A a pokračujeme v cestě až do dolní části Manhattanu, kde na Broadway Nassau měníme modrou linku za zelenou, a tou se dopravujeme směrem "uptown" až na 28. ulici, odkud to je do našeho hotelu coby kamenem dohodil.

Díky tipu jednoho kamaráda máme zamluvený dvoulůžkový pokoj v Madison Hotelu na rohu Madison Avenue a 27. Street, tedy doslova v srdci Manhattanu, za krásnou cenu 150 dolarů na noc. V této lokalitě doslova nevídané, neslýchané. Měli jsme sice v záloze o polovinu levnější hotel Red Carpet Inn, ovšem ten se nacházel v Brooklynu. Bydlet dráž, ale zato v centru dění a blízko mnoha významných míst tak nakonec zvítězilo.


Foto: taxi

O tom, že jsme učinili při výběru hotelu správné rozhodnutí, se přesvědčujeme už první večer, kdy je náš metabolismus ještě zcela nastaven na náš domácí čas. Zatímco u nás je už hluboká noc, tady se teprve stmívá. Únava by nás někde v odlehlé části New Yorku asi už zcela jistě přepadla, tady uprostřed mrakodrapů a na dosah mnoha lákavých atrakcí však nabiti vzrušením a energií vyrážíme do víru velkoměsta.

Noční New York

Vydáváme se kolem Madison Square Parku k Flatiron Building, mrakodrapu zvanému "žehlička". Skutečně, dvaadvacetipatrová budova, která byla postavena roku 1902 a pyšní se označením první newyorský mrakodrap, ji svým půdorysem velmi připomíná. Z parčíku, kolem něhož jsou všechny budovy nádherně osvíceny a dojmy ještě podtrhuje jasně zářící měsíc, je nádherný výhled i na Empire State Building z roku 1931, který patří k nejznámějším budovám ve městě.

Po Broadwayi, jež je v této části ostrova skutečně jedinou nepravoúhlou ulicí, kráčíme k 31. Street, odkud odbočujeme projít se kolem slavné multifunkční haly Madison Square Garden pro dvacet tisíc lidí, známé zejména hokejovými zápasy domácích Rangers nebo rockovými koncerty. Hned naproti stojí monumentální budova Hlavní pošty (General Post Office), před kterou se sami sebe ptáme, proč je to v té Americe všechno pětkrát větší než jinde na světě. Cestou také testujeme první bufet s tradiční newyorskou pizzou, navzdory varování v průvodcích, celkem chutnou. Zpátky na Broadway, která nás po pár minutách dovede až na Times Square, se vracíme okolo největšího obchodního domu světa - Macy´s.


Foto: noční Time Square

Z náměstí, respektive křižovatky ulic, v noci doslova přechází zrak. Blikající neóny, rychle se měnící barvy i obrazy, někde obrovská plátna, jinde více světelných panelů nad sebou... Člověk tady velmi rychle ztrácí orientaci nad tím, na které ulici vlastně je. Osvícené reklamní plochy totiž expandují i do okolí a vizuálně překrývají klasické nápisy na budovách, takže se tady člověk velmi rychle utopí v barevné změti a neumí se z ní vyprostit.

Po desáté hodině se už svižným tempem vracíme do hotelu. Únava je tady a s ní i touha být co nejrychleji konečně v posteli. Cestou míjíme hromady igelitových pytlů s odpadky, které budou během noci vyvezeny neznámo kam. Provoz na ulicích je velmi rušný i v těchto hodinách a za neustálého skřípění brzd, houkání sirén a mnoha jiných šumů a zvuků o hodinu později i usínáme s dobrým pocitem, že jsme už první den stihli pěšky projít kus města.

První ráno ve Velkém jablku

Ráno se vstává výborně - ačkoliv je teprve sedm, doma už býváme po obědě, a tak naprosto čilí a s obrovským hladem vyrážíme o hodinku později do šachovnice pravidelných ulic. Naším prvním cílem je snídaně ve Starbucksu, který je tady snad opravdu na každém rohu a kde potěší zejména téměř poloviční ceny oproti ČR; hned po ní si jdeme prohlédnout vlakové nádraží Grand Central Terminal na 42. ulici.

Zrekonstruovaná monumentální dvanáctipatrová budova v sobě ukrývá několik nádherných lustrů, malovaný strop s noční oblohou a zajímavá schodiště, takže máme pocit, že jsme se ocitli spíše v chrámu než na nádraží. Chvíli nám trvá, než se v obrovské hale zorientujeme a zjistíme, odkud vlastně jezdí všechny ty vlaky. Vzhledem k tomu, že tady koleje končí, nejedná se o klasické nádraží na trati, ale bod, z něhož se na dolním nástupišti rozbíhá 17 linek, na horním dokonce 31. Takže si vlastně představte několikanásobné pražské Masarykovo nádraží.

Kousek od nádraží hledáme Chrysler Building, podle průvodců nejkrásnější místní mrakodrap. Stejně jako Empire Building a mnoho dalších staveb z 30. let 20. století, je i tahle budova vystavěna jako svatební dort. Krátce před jeho stavbou totiž město přijalo "zoning law" - zákon, který stanovil, že vrchní patra mrakodrapů musejí být vystavěna tak, aby příliš nestínila. A právě pro ustupující patra nemůžeme budovu asi 15 minut vůbec najít. Chodíme stále dokola kolem bloku, kde podle mapy teoreticky stojí, a vyhlížíme špici, která tak krásně září z mnoha newyorských pohlednic.

Po marném hledání to vzdáváme a ptáme se, kde najdeme Chrysler Building, přímo v jejím vchodě - samozřejmě, aniž bychom to tušili. Milý pán s pobaveným úsměvem na rtech nám prozradí, že spatřit vrcholek mrakodrapu je možné na 42. ulici až teprve padesát sto metrů směrem do středu Manhattanu. Špička je bohužel právě přímo v záři ostrého dopoledního slunce, a tak si na povedené fotografie budeme muset počkat v dalších dnech.

Z dvaačtyřicáté po chvíli odbočujeme doprava na Pátou Avenue, po níž kráčíme přes několik ulic až k Rockefeller Centru. Po pravé straně naproti vstupu do rozsáhlého komerčního komplexu se mezi výškovými domy krčí Katedrála sv. Patrika. Jaký je náš údiv, když z turistických materiálů zjišťujeme, že ve druhé polovině 19. století, kdy kostel vznikal, byl nejvyšší budovou v okolí. Rozlehlost protějšího centra plného obchodů a restaurací nás lehce děsí, a tak jen nesměle vstoupíme do jeho útrob svažujícím se chodníkem podél záhonů s tulipány a fontánami, prohlédneme si pozlacenou sochu Prométhea a rychle pryč!

New York z ptačí perspektivy

Po Páté Avenue se vracíme o patnáct ulic směrem na jih. Je nádherné počasí, a tak spěcháme prohlédnout si New York z výšky - z 86. patra Empire State Building. Už několik ulic před naším cílem se na ulici zvyšuje hustota chlapíků ve žlutém, kteří nám před nosem mávají prospekty s údajně výhodnou třídenní "newyorskou" vstupenkou. Jsou neodbytní a je jich čím dál více, takže do foyer Empiru vcházíme lehce vyčerpaní několikaminutovým odmítavým kroutěním hlavou.

Poté, co vystojíme první frontu k rentgenům, kde musím v úschovně nechat kapesní nožík, čeká nás druhá fronta na vstupenky za 19 dolarů pro dospělého a následně se ve štrúdlu prodíráme spletí chodeb a místností až ke dvěma výtahům. První nás vyveze závratnou rychlosti do 80. patra, druhý, menší posledních šest podlaží. Po hodině se pohlceni obří budovou konečně dostáváme k cíli - na vyhlídku.


Foto: pohled z Empire State Building

Pohled je fascinující. Dole tepe neklidné město, hejna žlutých taxíků se pohybují po ulicích vystřižených jako z čtverečkovaného papíru a Broadway protíná tu pravoúhlou dokonalost jako rána mečem zasažena rukou rozmařilého šermíře. V dálce směrem na sever se v lehkém oparu zničehonic rozprostírá místo domů zelený koberec Central Parku, na druhé straně zase dolní Manhattan připomíná křivý chrup s vytrženými jedničkami po Dvojčatech...

Komplexní pohled, který doposud člověk vnímal jen na mapě, teď vidí z nadhledu naživo. Konečně si můžeme pěkně prohlédnout špičku Chrysler Building nebo získat celistvější pohled na Madison Square Garden. Mám ráda tyhlety pohledy z výšky, člověk si ujasní pojem o vzdálenostech a zasazení místa do okolní krajiny. Konečně si plně uvědomujeme, že nejsme na pevnině, ale opravdu na ostrově obklopeném řekami Hudson River a East River.

Cestou k východu se zastavujeme u výstavky fotokoláží a odnášíme si svůj portrét před nočním Empirem, který pořídili fotografové cestou nahoru, aby nám zpříjemnili a ukrátili jednu z front k výtahům. Za fotografie se tu zřejmě platí, ale díky chaosu a liknavému personálu jsme najednou vyplivnuti východem, aniž by po nás kdo cokoliv chtěl. Možná proto, že jsme se nechali vyfotit na rozdíl od jiných nudných skupinovek v netradiční póze a sklidili za to od zaměstnanců budovy uznání.

Po obědě v jedné z několika desítek, ne-li stovek restaurací KFC ve městě, která je oproti stánkům s kuřaty plukovníka Sanderse v naší republice velmi sešlá, špinavá a oprýskaná, sedáme do metra červené linky č.1, která nás doveze až na South Ferry. Na místo jede jen prvních pět vozů, a tak vzhledem k tomu, že jsme nastoupili až někam na konec a newyorské metro je pekelné dlouhé, v každé stanici přebíháme o dva vagóny dopředu. Veliká legrace. Stripsy s barbecue omáčkou se pokoušejí dostat zpět tam, odkud přišly do žaludku.

Nabité odpoledne na dolním Manhattanu

Ve 14:30 nasedáme do trajektu mířícího na Staten Island. Loď je obrovská, je zadarmo a z jejího pravého boku je krásný výhled na Sochu svobody. Většina návštěvníků města si sochu Frederica-Augusta Bartholdiho prohlíží právě tímto způsobem, neboť trajekty na Liberty Island, kde dar Francie Američanům z roku 1884 stojí, jsou placené, a na prohlídku monumentu se navíc denně vydává jen omezený počet vstupenek. Na Staten Island není nic k vidění, je tady jen obytná čtvrť, a tak úderem třetí hodiny odpolední rychle přebíháme východem z lodě a vestibulem přístavu a zase vchodem na tentýž trajekt, který nás odveze zpět na Manhattan. Podruhé si vychutnávám výhled na někdejší maják, který vítal přistěhovalce na severoamerickém kontinentu, a rovněž úchvatný pohled na sluncem zalitý downtown.


Foto: downtown

Právě ten je naším dalším cílem. Jakkoliv nás už nohy nenesou, vyrážíme na procházku mezi mrakodrapy, které tady stojí blíže u sebe než kdekoliv jinde, a tak se této části Manhattanu říká "canyons". Po krátké pauze v kavárně se jdeme projít po Wall Street. Ulice jako v okolí každá druhá, nic zvláštního nás nepřekvapuje, snad jen to, že proslulá newyorská burza vůbec nestojí na Wall Street, ale na Broad Street, která je na ni kolmá.

Z Wall Street pokračujeme kolem sympatického kostelíku Trinity Church s vysázenými nádherně barevnými tulipány všude kolem až k World Trade Centru. Na Ground Zero jsou práce stále v plném proudu, dírami v zástěnách na pletivu, které se táhne kolem celého staveniště, je možné vidět stavební techniku i spoustu dělníků. Čilý stavební ruch pak pozorujeme z World Financial Centra, do něhož se dá projít provizorními chodbami podél Ground Zero. WFC nás posléze "vyplivne" na Vesey Street, po níž obcházíme uzavřenou plochu, kde stála Dvojčata, z druhé strany.

Po krátké prohlídce St. Paul´s Chapel, jejíž expozice je dnes věnována výhradně událostem 11. září 2001 a jejím obětem, jdeme do nedalekého obchodního domu Century 21 na Cortlandt Street, kde nakoupíte značkové oblečení za poloviční ceny. Je tady oblečení všeho druhu, obrovské oddělení s botami, ale věci denní potřeby od ručníků přes kufry až po hračky pro děti. Někomu může přijít obchod trochu nepřehledný, pokud však budete trpěliví, můžete tady nakoupit opravdu kvalitní a značkové kousky za neuvěřitelně nízké ceny.

Vzhůru za kulturou

S taškou plnou nakoupených svršků se metrem přesouváme k Washington Square, konkrétně na 3. ulici k nejznámějšímu místnímu jazzovému klubu Blue Note. V 18:45 se ve vedlejší zbrusu nové thajské restauraci setkáváme s českými přáteli, kteří tady tráví jeden semestr na New York University. Po příjemné večeři se rychle přemisťujeme do vedlejšího vchodu. Ačkoliv jsme tady půl hodiny před začátkem vystoupení a máme za 35 USD na osobu rezervovaný stůl, je už pro čtyři osoby místo jen u stolku, od něhož přes klavír není vidět na pódium. Nechceme se však rozdělit, a tak stůl přijímáme. Koncert v podání držitele Grammy, basisty Rona Cartera, a jeho kolegy kytaristy Russella Maloneho je i přes špatný výhled naprosto úžasný.

Ihned po koncertě musíme rychle dopít a dojíst a klub neprodleně opustit - ve 22 hodin totiž v Blue Note začíná druhé vystoupení tohoto večera a před vchodem na ulici se už půl hodiny předtím opět tísní desítky lidí. Vzhledem k náročnému celodennímu programu nám však nečekaně rychlý a brzký odjezd do postele vůbec nevadí. Místo večerníčku na dobrou noc sledujeme krysí tanečky – zatímco čekáme soupravu metra, pětice chlupatých zvířátek s dlouhými ocásky v rohu perónu nerušeně večeří. Dovedete si něco takového představit třeba na trase B na pražském Můstku?

Zážitky nabitá sobota

Ačkoliv byl pátek velmi náročný, v sobotu v půl osmé ráno už vyrážíme k Brooklynskému mostu. Na náměstí Civic Center City Hall tradičně snídáme ve Starbucksu a posilněni se pěšky vydáváme překročit řeku East River. Naše nohy znavené městskou dlažbou vděčně přijímají dřevěné palubky; nedivím se, že právě Brooklyn Bridge je oblíbenou destinací sportovců, kteří sem chodí běhat. Chodí se tudy skutečně výborně, ovšem cestou člověk dýchá výpary z tisíců aut, která projedou po silnici umístěné o úroveň níže. To už běžcům příliš nezávidím.


Foto: Brooklyn Bridge

Mostní pilíře jsou kolosální, opět přichází údiv nad tím, jak je možné, že je tady všechno tak obrovské. Z mostu, který byl otevřen v roce 1883, je nádherný pohled na barevné mrakodrapy downtownu i sousední Manhattan Bridge. Po půlhodince se dostáváme do čtvrti Brooklyn, kde nasedáme na metro a necháváme se odvézt zpět na Manhattan, konkrétně do Century 21, abychom dokončili nákupy z předchozího dne.


Foto: downtown z Brooklyn Bridge

Kolem půl jedné pokračujeme v pěší túře. Jdeme ulicí West Broadway, která nás vede kolem domovů mnoha bohatých Newyorčanů v městské čtvrti Tribeca (zkr. Triangle Below Canal). Cestou na sloupech míjíme několik reklamních tabulí upozorňujících na blížící se Tribeca Film Festival, jehož tradici tady založil herec Robert De Niro, místní obyvatel a patron této čtvrti. Na Canal Street zahýbáme doprava a poté zase hned doleva do ulice Wooster. Jsme v útrobách čtvrti SoHo (zkr. South of Houston). Kdysi průmyslová zóna, která se díky nemajetným umělcům, jež si tady z opuštěných skladišť a půd udělali své příbytky, změnila v luxusní okrsek plný uměleckých galerií, drahých restaurací a exkluzivních módních obchodů.

V ulici Wooster se zastavujeme v prodejně se skvělými dětskými kočárky Maclaren, s nimiž tady v New Yorku jezdí snad každá druhá rodina a pořídíte je navíc o polovinu levněji než u nás - nehledě k tomu, že je v Česku prodává jen pár vybraných obchodů. Na konci ulice posléze zahýbáme doprava na West Houston Street a jdeme po ní až na slavnou ulici Bowery, kterou míříme pro změnu na jih do Činské čtvrti. Cestou míjíme území nazvané Little Italy, ovšem Itala aby tady dnes pohledal - vše již obsadili Číňané, kterých tady žije už skoro čtvrt milionu a expandují neustále dál za pomyslné hranice Chinatownu.

Vítejte v Číně

Procházíme se v uličkách, kde se anglicky psané nápisy mísí s těmi čínskými, přibývá činských hospůdek a obchůdků s čínskými pochutinami roztodivných tvarů a barev, krámky plné kabelek nebo bot jsou jeden vedle druhého podobné jako vejce vejci. Ozývají se hladové žaludky, a tak si vybíráme hned první se sympatických hospůdek. Bohužel až vevnitř usazeni u stolu zjišťujeme, že jsme omylem zavítali do thajsko-malajské restaurace. Číšník už přináší sklenice vody s ledem (automaticky podávané v každé newyorské restauraci zdarma), a tak zůstáváme. Jsme lehce v centru pozornosti, jediné "nešikmé" oči v zaplněné místnosti patří nám. Jídlo nestojí za moc, nicméně ledová káva napravuje reputaci.


Foto: Chinatown

Nejvíce se těším, až si na vlastní kůži vyzkouším smlouvání u čínských obchodníků, jakkoliv na to absolutně nemám povahu. Vcházíme do obchůdku s oblečením a botami. Kvalitní svetr Calvin Klein je zlevněn z 99 na 45 USD, pokouším se díky objevené zatrhnuté nitce usmlouvat cenu na 35. Prodavač se tváří zamítavě, jeho kolegyně se snaží s kamennou tváří vadu opravit. Raději poanglicku mizíme. Tak to zřejmě nebyl ten správný obchod, v němž se dá smlouvat. I takové tady v Chinatownu jsou. Druhý pokus však vychází. V krámku s kabelkami nás prodavačka nejprve bere do zadní ukryté místnosti a ukazuje mnohem lákavější kousky, než jsou vystaveny venku v otevřené části obchodu. Gucci, Prada, Dolce Gabbana... Skvělé imitace? Kradené originály? Kdoví. Každopádně cena je neskutečná – 35 dolarů. Usmlouváno na 25.


Foto: Chinatown

S rozjařeným úsměvem, že smlouvání funguje, navštěvujeme další obchůdek a za dalších 25 kupujeme druhou kabelku. Zdatní smlouvači by ji možná pořídili i za 15, já jsem však spokojena s touto cenou. Kolem páté hodiny se s parádními letními botami Skechers za skvělých 32 USD z dalšího "nesmlouvacího", byť čínského obchodu, vracíme metrem do hotelu. Musíme se hodit do gala, neboť nás čeká večer v Metropolitní opeře.

Taxíkem do slavné Met

Vstupenky na Maškarní ples Giuseppe Verdiho máme koupeny za 42 dolarů na osobu přes internet dva měsíce dopředu - na místa s celkovým výhledem, ale v nejhorší zóně, tzv. family circle. V pokladně je nutné vyzvednout je minimálně půl hodiny předem. Neodoláváme touze svést se do Opery taxíkem - z našeho hotelu to na 63. ulici stojí něco přes deset dolarů, s nezbytným "dýškem" zhruba dvanáct. S vyzvednutými vstupenkami míříme podél Central parku na Columbus Circle do luxusního nákupního Time Warner centra na kávu a muffin. Krátce před osmou už stoupáme po červených kobercích na točitých schodištích s dámami ve večerních róbách i studenty v džínách a svetrech až úplně nahoru k našim místům.

Budova Met je skvěle řešena. Ačkoliv sedíme velmi vysoko, je krásně vidět celé pódium. Před každým sedadlem je čtecí zařízení, z něhož může číst díky chytrému displeji skutečně jen jeho "majitel", žádné jiné titulky než ty svoje v sálu nezahlédnete, takže vás během představení nic neruší. Těsně před začátkem prvního dějství vyjedou nahoru monumentální lustry - skutečně efektní.


Foto: Metropolitní opera

Provedení opery je skvělé, výkony profesionální, ale vše poněkud zdlouhavé. Se dvěma půlhodinovými přestávkami trvá představení 3 hodiny a 40 minut. Vzhledem k časovému posunu i náročnému pochodování po městě od božího rána, je i přes zajímavý děj, strhující hudbu, krásné kostýmy a uchvacující kulisy velice těžké udržet oči otevřené. Na nohy mě postaví během přestávky vždy jen osvěžující voda, která je tady zdarma k dispozici i s kelímky u mnohých pítek - v New Yorku naprosto běžná záležitost na mnoha veřejných místech. Američané zkrátka dbají na pitný režim svých obyvatel. Před půlnocí míříme konečně metrem do svého prozatímního bydliště a zcela vyřízení padáme do postelí.

Nedělní Harlem poránu

Nedělní vstávání je krušné, poprvé nás musí ze sna vytrhnout budík, a to už v 6:30, jelikož o hodinu a půl později máme sraz s přáteli na Port Authority Bus Terminal. Míříme do Harlemu na nedělní bohoslužbu o deváté. Kostel na 138. ulici se zdá být zastrčený a lehce utopený mezi okolními obytnými domy, s nimiž tvoří jeden celistvý blok. Před kostelem už v půl deváté postávají dvoumetroví černoši v nažehlených světlých oblecích a v kloboucích, dovnitř sem tam vpustí nějakého návštěvníka tmavé pleti. Zdá se, že budeme jedinými bílými hosty nedělní mše s gospely.

Teprve těsně před devátou zjišťujeme krutou realitu - od kostela nás vyhánějí a posílají za roh bloku, kde postává už štrúdl asi tří stovek lidí čekajících, až budou po malých skupinkách vpuštěni dovnitř. Fronta, kterou direktivně usměrňuje vysoká mohutná černoška v nedělních šatech, se sem tam pomalu posune o pár metrů směrem k rohu, za nímž je vchod do kostela, pak se však zcela zastaví a je nám sděleno, že musíme počkat na mši o jedenácté. Je celkem chladno, máme žízeň a hlad, ale vyčkáváme, neboť tušíme, že to bude stát zato. A skutečně!

O půl dvanácté se dostáváme na řadu, na místa mezi domácí nás integrují další vyfešákovaní "bodyguardi". Bohoslužba je už v plném proudu, pastor vítá jednotlivé části publika – své ovečky, delegaci z kostela v sousední čtvrti i nás - bílé návštěvníky. Každému je věnován mohutný aplaus. Mezi emotivními a velmi dynamickými proslovy knězů, z nichž by si měl vzít příklad nejeden televizní rádobybavič, přichází úchvatná hudební vsuvka v podobě vlnícího se davu žen na kúru, doprovázeného klavírem a varhany, které z potichounku vyšeptaně zpívaných prvních slabik poklidné písně rázem přecházejí do burácivého zpěvu rytmické skladby, z níž nám běhá mráz po zádech. Satisfakce po třech hodinách mrznutí venku na ulici se dostavila.

Muzejní míle

Z Harlemu jedeme metrem jen na 86. ulici a odtud kolmo přes Central Park míříme podél Rezervoáru Jacqueline Kennedy-Onassisové na tzv. Muzejní míli. Naše první kroky vedou k Muzeu Solomona R. Guggenheima, oválné budově se spirálovitým schodištěm od Franka Lloyda Wrighta z roku 1959. Bohužel stavba je momentálně kvůli rekonstrukci pod lešením, a tak si vychutnáváme jen pohled na vnitřní architekturu a hlavní expozici těchto dní - ze stropu zavěšená auta s blikajícími paprsky.


Foto: Muzijní míle

Po Páté Avenue pak kráčíme podél Central parku kolem obrovské budovy Metropolitního muzea umění, které je domovem egyptských mumií i obrazů všech světových velmistrů. Blíží se třetí hodina odpolední, a tak spěcháme na Times Square sehnat vstupenky na dnešní představení některého z broadwayských muzikálů. Řada lidí se táhne od pokladny TKTS s o 50% zlevněnými lístky přes celou pasáž hotelu Mariott až na další ulici. Šňůra lidí se však posunuje neuvěřitelnou rychlostí, že ani nestačím dopít Coca Colu od McDonald´s. Vstupenky na největší současný hit broadwayských divadel, muzikál Chicago, ještě jsou – 60 dolarů za kus. Skvělá cena!


Foto: Metropolitní muzeum

Jdeme se konečně najíst, tentokrát míříme do TGI Fridays, v domnění, že podobně jak je tomu u jiných řetězců, bude i tady v domovině tohoto podniku jídlo a pití mnohem levnější než v pražské pobočce. Chyba lávky. Čekají nás vysoké ceny a narozdíl od luxusních prostor Na Příkopech také umaštěný stůl a uhoněná upocená servírka. Jídlo i čepovaný Budweiser jsou však to pravé ořechové pro naše hladové a vyprahlé tělesné schránky.

Večer v Theater Districtu

Do sedmé hodiny, kdy muzikál v divadle Ambassador začíná, zbývá ještě hodinka času, a tak jdeme prozkoumat okolí. Nejvíce času trávíme v třípatrovém obchodě s bonbóny M&M´s. Lentilky mnoha různých barev či barevných mixů a chutí v obřích válcích si tady každý může "načepovat" do připravených sáčků v jakémkoliv množství, čokoládové bonbónky jsou ovšem jen malým zlomkem místního sortimentu. Zakoupit tady můžete stovky různých věcí s oblíbenými barevnými postavičkami ve tvaru kulaté lentilky. Najdete tu oblečení, hračky, hrníčky, sportovní potřeby, hlavolamy, klíčenky - prostě ideální obchod pro zakoupení dárků z cest.

Muzikál Chicago je na úrovni stejných kvalitativních standardů jako včerejší opera. Profesionální taneční i pěvecké výkony hlavních představitelů, dokonalá a precizní show, z níž oči přecházejí. Díky tomu, že děj nepotřebuje specifické a složité kulisy a není náročný na počet lidí a prostor, mohli tvůrci velice zajímavě vyřešit scénu. Její tři čtvrtiny zabírá živý orchestr, mezi kterým se každou chvíli proplétá některá z postav.

Narozdíl od trochu vleklé opery má toto představení spád a první i druhá polovina utíká velice rychle. O přestávce ochutnáváme místní bílé víno a opět kroutíme hlavou nad americkou mentalitou. Paní uvaděčka celých 20 minut stále dokola, monotónně upakujícími se výkřiky usměrňuje frontu před dámskými toaletami, jako by se dámy neuměly seřadit samy. Potlesk je podobně jako o den dříve mohutný během samotných výstupů, ale vlažný na konci. Zatímco v Čechách by se ještě určitě tleskalo, tady je už půl osazenstva divadla na cestě k východu. Potvrzujeme si tak zkušenost našich kamarádů, kteří zhlédli v New Yorku už ledacos a na tuto skutečnost nás předem upozornili.

Cestou domů se ještě jednou zastavujeme v lentilkovém obchodě zakoupit to, co jsme si vyhlídli cestou do divadla, a poté už míříme pěšky do hotelu konečně dospat předchozí krátkou noc a připravit se na další náročný den.

Moderní pondělí

Jak jsme si slíbili, v pondělí ráno dospáváme předchozí náročný maratón a batolíme se z postele až kolem půl desáté. Naše první kroky vedou opět do metra, tentokrát míříme na stanici Lexington 51 Street. Kousek od Central Synagogue, která je nejstarší synagogou ve městě, snídáme v dalším typicky americkém řetězci s rychlým občerstvením, který nám ještě chybí "do sbírky" - v Dunkin Donats. Káva je automaticky oslazena a koblihy s dírou jsou bez chuti a zápachu - tak tady jsme jedli poprvé a naposledy.


Foto: křižovatka

Z Lexington Avenue přecházíme na Madison Avenue, abychom se pokochali šperky ve slavném obchodním domě Tiffany & Co. V luxusní několikapatrové budově s lift boyi v každém z výtahů si připadáme lehce nepatřičně, ale šperky tady jsou skutečně úchvatné. Odtud je to už jen kousíček k jednomu z hlavních bodů Midtownu - Muzeu moderního umění (MoMA), kde se chystáme strávit následující hodiny.

Odpoledne v MoMě

První půlhodinku jsme naprosto fascinováni designérským obchůdkem s roztodivnými hračkami, chytrými suvenýry, uměleckými artefakty, designovým nádobím a také s prominutím hovadinami všeho druhu. Tip našich kamarádů na nákup dárků pro blízké právě v tomto obchodě vyšel. Zakupuji dvě zvláštní barevná joja ve tvaru kuželu, cestovní platíčko s tabletami, z nichž se po zakápnutí vodou rozbalí ručník, dva gumové skákací míčky, v nichž sněží, pružiny pochodující ze schodů a silikonovou zarážku na dveře v podobě tuby s krémem. Milé blbosti, které snad potěší.

Pak už se vydáváme do útrob muzea, v němž je možné vidět originály známých děl impresionistických mistrů, slavná díla Andyho Warhola nebo Salvadora Dalího, obrazy a sochy Pabla Picassa a stovky děl novodobých autorů zvučných, ale i zcela neznámých jmen. V jednom z pater je pozoruhodná instalace světel měnících barvy, zrcadel a reflektorů, kde se návštěvníci interaktivně mohou zapojit do hry tím, že se v jejich záři a odrazech fotografují.

V nejvyšším, pátém poschodí pak trávíme nejvíce času - jsou tady zajímavé současné instalace, například "relaxační kout", v němž si můžeme lehnout na zem a nad námi se na plátně roztříštěném na několik desítek trojúhelníků promítají mozaiky velkoměst celého světa. Jinde zase můžeme najít židli a stůl jakoby vymodelovanou z vytlačené bílé zubní pasty - za vystaveným dílem navíc běží mystifikační projekce, jak dílo vznikalo. Obří monstrum ze železných plíšků, které se různě natáčejí, zase mění nejen tvar, ale i objem.

Živý Mick Jagger, mrtvý John Lennon

Součástí muzea je i oddělení věnované modernímu designu a zahrada se zajímavými sochami, jezírky a posezením. Tam trávíme posledních deset minut před odchodem a přemýšlíme nad jednotlivými instalacemi. Pak už pomalu míříme k východu, když vtom se u výdejny sluchátek s elektronickými průvodci zjeví Mick Jagger! Chvíli tomu nechceme věřit, myslíme si, že je to jen podoba, ale vzápětí si potvrzujeme, že je to opravdu frontman Rolling Stones. Než stihneme vytáhnout foťáky, je fuč, zmízel kdesi v zákulisí s personálem muzea. Zdá se, že nikdo jiný, než my, si slavného rockera nevšiml.

Po 17. hodině se plni kulturního espritu vracíme do víru rušných ulic. Na Šesté Avenue neboli Avenue of the Americas zatáčíme doprava a jdeme po ní až k 57. ulici, na níž se po levé straně tyčí slavná Carnegie Hall s nejznámějším koncertním sálem na světě, který má údajně nejlepší akustiku v celém New Yorku. Od známé umělecké scény je to už coby kamenem dohodil do Central Parku. Je krásně a máme čas, a tak se vydáváme po levém kraji parku pěšky ke Strawberry Fields, památníku Johna Lennona.


Foto: Strawberry Fields

Míjíme obrovské hřiště pro děti nazvané Heckscher Playground, zelenou plochu Sheep Meadow a po dalších několika minutách přicházíme k zahradě, kterou nechala vybudovat na počest svého zavražděného muže Yoko Ono. Obrovská mozaika s názvem Imagine na chodníku je ozdobena jako obvykle květinami, kolem posedávají na lavičkách zastydlí postarší hippíci, u stánku opodál je možné koupit tričko nebo mikinu s jahodami. Vládne tady klid a pohoda, stejně jako před domem Dakota přes ulici, kde byl člen Beatles v prosinci roku 1980 zastřelen.

Na 72. ulici pak nasedáme na metro a jedeme o 40 ulic směrem downtown, kde v bistru nevalného vzhledu večeříme ohřátou pizzu a salát. Posléze se vydáváme na nedalekou 34. ulici, jedno z míst, kde se v New Yorku nejlépe nakupuje. Sondujeme výběr zboží a jeho ceny - zítra se totiž chystám udělat si nákupní den a pořídit oblečení a boty pro sebe, manžela a zejména pro syna, dokoupit dárky a vyzvednout kočárek v prodejně v SoHo. Krátce poté, co padne tma, míříme s prvními taškami neskutečně levných, a přesto kvalitních věcí do hotelu.

Úterní nákupní horečka

Hned ráno mířím sama zpět na třicátou čtvrtou. Mým prvním cílem je největší obchodní dům světa Macy´s s logem ve tvaru rudé hvězdy, kam jsem do té doby ještě nevkročila, neboť zvenku mě jeho rozměry poněkud děsí. A skutečně, jsem okamžitě pohlcena nekonečnými regály s kabelkami, v dalším patře pak věšáky s tričky, halenkami, kalhotami a dalším oblečením. Vyjedu o další patro výše po starých eskalátorech a narazím na to samé, ve vyšším patře opět. Tento obchod je na mě příliš velký a nepřehledný, po půlhodině prchám raději pryč s úlovkem jednoho trička. Jedna rada závěrem: než sem půjdete nakupovat, nezapomeňte si předem v Informačním centru v mezipatře vyřídit kartičku na jedenáctiprocentní slevu, ke které vám postačí jen český pas.


Foto: Macy´s

Naproti Macy´s je obrovský obchod H&M - mířím omrknout dětské oddělení. Ceny jsou tady oproti českému "Háemku" téměř poloviční, a co teprve, pokud je zboží ve slevě! Pořizuji synovi kompletní výbavu na léto až do podzimu - doma bych za stejné ceny zakoupila onošené značkové oblečky v second handu. Také dámské i pánské hadříky jsou tu o poznání levnější, cenu porovnávám s totožnými věcmi, které znám z Česka - ať už to jsou letní tílka nebo gumičky do vlasů.

Kousek od H&M jdu prozkoumat slevy do GAPu, také tady končí mise úspěšně. Ačkoliv nezlevněné zboží je dražší, v zastrčených regálech s nápisem Sale je možné pořídit levné kvalitní kousky. Nákup doplňuji osvědčenými kvalitními ponožkami a spodním prádlem. V Old Navy ta samá písnička - krásné, kvalitní a ve srovnání s českými značkovými obchody i levné zboží.

Boty o dvě třetiny levněji

Co se vyplatí v USA kupovat, jsou také boty. Značku Skechers tady potkáte na každém rohu, zatímco v Praze stojí pánské boty této značky přes 2000 korun, tady je pořídíte za tisícovku a dokonce za sedm stovek ve slevě. Kupuji dámské Skechers za 43, pánské za 49 dolarů. Škoda, že nemám větší kufr - mimochodem zavazadla jsou tady doslova za pár šupů, a to včetně kvalitních Samsonite kufrů či kabinových zavazadel a batohů na laptopy.

Nákup uzavírám tričkem z poctivé bavlny za 3 dolary a kalhotkami za dva v jednom z levných obchůdků řetězce Conway - i tady je možné narazit na kvalitu, byť za pakatel. Kousek odtud ve dne fotografuji Madison Square Garden a pak už se přesouvám na Union Square, další baštu těch, kteří jezdí do NYC hlavně na nákupy. V Paragon Sports na rohu Broadwaye a 18. ulice kupuji neskutečně levné tenisové míčky Head pro kamaráda a sportovní tričko s vtipným obrázkem, nakupovalo by se výtečně i v The Children’s Place přímo na náměstí, nicméně oblečení pro syna mám už kompletní. Zajímavé jsou rovněž ceny v obchodě s botami Showmania, především pak v suterénu, kde probíhá outlet neboli výprodej. Obrnit se musíte proti velmi hlasité muzice, až příliš dotěrným prodavačům a chaosu ve spodní části obchodu.


Foto: Madison Square Garden

Z Union Square se vydávám na roh Třetí a Mercer ulice, kde do třetice potkávám naše "dočasně newyorské" přátele. V kavárně na rohu se posilňujeme džusem a já hned nato vyrážím do ulice Wooster v SoHo, kde kupuji vysněný kočárek pro syna - golfové hole Maclaren Quest - v přepočtu asi za 3800 Kč. Doma bych za stejné vozítko zaplatila přes šest tisíc. S obrovskou krabicí se pomalu šinu do metra a pak do hotelu. Dávám si sprchu po náročném odnosu těžkého zavazadla a vracím se metrem na Union Square, odkud je jen kousek v ulici University Place výtečná vietnamská restaurace Saigon Grill. Na doporučení kamaráda si tady dávám zaslouženou večeři.

Poslední noc v NYC a odlet domů

S plným žaludkem se až do tmy už jen tak protloukám ulicemi a nasávám atmosféru posledního newyorského večera, znovu se vracím na Time Square, kde to skutečně tepe. Bláznivé město, o dost jiné než klasická americká města, a přesto tak americké. Bilancuji. Dovolená v New Yorku se vydařila. Díky krásnému počasí probíhala naše "sightseeing tour" hladce a svižně, viděli jsme vše, co jsme vidět chtěli, prožili vše, co jsme prožít chtěli a nakoupili vše, co jsme nakoupit chtěli – navíc díky tomu, že jsem nepořizovala vše potřebné doma, ale tady za mnohem levnější peníz, ušetřila jsem tolik, že se tím téměř pokryly náklady na letenku.

Zítra nás čeká náročný přesun do Prahy se sedmihodinovou pauzou na letišti v Ženevě, a tak po osvěžení jedním Budweiserem z plechovky padáme po půlnoci do postele.


Foto: ranní New York

Ráno probíhá poslední balení, máme trochu problém, aby se nám hromady věcí vešly do zavazadel, ale nakonec se zadaří. Ještěže jsem odolala svodům levnosti a nezakoupila počítač, fotoaparát nebo jiný elektronický přístroj, ten už by se opravdu nevešel. Přesně v 11, kdy musíme opustit pokoj, necháváme 6 dolarů uklízečkám na nočním stolku a míříme i se zavazadly dolů do recepce. Tam nám je ochotně Ind - hlídač věcí - úslužně odkládá do rohu a my můžeme vyrazit na poslední procházku po městě.

Kolem třetí se vracíme do hotelu, "úslužný" pán nám sotva se stihneme převléknout a dojít si na WC, volá taxi a naše zavazadla jsou v tu ránu v jeho kufru. Zřejmě už chce jít domů a my ho zdržujeme. Platíme mu za službu 5 dolarů a nasedáme do žlutého obřího auta. Za pevnou cenu 45 dolarů plus spropitné a poplatek pěti dolarů za přejezd mostu se vezeme na JFK, cesta trvá skoro hodinu. Po osmé večerní už náš Boeing odlepuje kola od ranveje a osvětlené domky nedalekého Brooklynu nám dávají poslední sbohem.

Text a foto: Eva Vychodilová

Další články, které mimo jiné na stránkách o USA najdete, jsou:
Stone mountain - výlet do Kamenné hory
Route 66 - hlavní třída Ameriky
Grand Canyon
Což takhle dát si Havaj?
St. Augustine – vzpomínka na koloniální minulost

Článek byl zobrazen 10 908 krát.

Kontextová reklama

 
 

Náš tip

Úžasný poznávací zájezd do OMÁNU

Poznejte s OMÁN - tajemnou zemi pevností, hradů, rozeklaných hor a pouští, Zemi zelených oáz, bílých písečných pláží a vůní Orientu. S českým průvodcem a poutavým výkladem.  CK TILIA.

ZÁJEZDY ONLINE 2018

Široká nabídka FIRST MINUTE a LAST MINUTE ZÁJEZDŮ pro rok 2018 za mimořádné ceny. V nabídce také zájezdy německých CK.

UBYTOVÁNÍ ZA NEJLEPŠÍ CENY

UbytováníNejširší nabídka ubytování ve všech destinacích světa za bezkonkurenční ceny. Jednoduchá rezervace online.

 

Zájezdy do celého světa

Levné ubytování v USA

Levné ubytování v USA online a rychle.

Zájezdy USA

Vyberte si z nabídky zájezdů do USA od CK Go2.

 

 
 

RSS v. 0.91, RSS v. 2, Atom . Copyright © svetadily.cz | Created by weto.cz webdesign.

Na USA.Světadíly.cz najdete rady a tipy na cesty do Ameriky. Najdete zde informace o jednotlivých státech, městech, národních parcích a dalších zajímavostech. Určitě si vyberete ze široké nabídky poznávacích zájezdů do New Yorku a na Floridu. Tipy na akční letenky.


Další cestovatelské stránky na Světadílech - Egypt | Řecko | Itálie | Španělsko | Kanárské ostrovy | Turecko | Tunisko | Chorvatsko | Rakousko