Expedice napříč USA - národní parky III.

Expedice napříč USA - národní parky III.

S nadšenými cestovateli, manžely Sovišovými z Rýmařova, jsme v minulých článcích již procestovali pořádný kus Ameriky. Viděli jsme spoustu krásných národních parků i světoznámých metropolí, ale hodně toho máme ještě před sebou. V dnešním pokračování se přesuneme z jihozápadu na středozápad, konkrétně do Nevady, Arizony, Utahu.

Naší první zastávkou je Las Vegas, které je pro většinu Američanů největším hříšným babylonem kontinentu. V polovině 19. století do této osady mormonů mířily tisíce dělníků, kteří stavěli nedalekou Hooverovu přehradu. Trávili zde volné chvíle a utráceli těžce vydělané peníze. Tehdy to prý byla doba skutečně bouřlivá. Dnes je město upravenější a zdá se, že spořádanější než kdy jindy. Snaží se nabídnout co nejpestřejší zábavu. Striptýzové bary vystřídala zábavní střediska, která mohou navštěvovat i rodiny s dětmi. Městem projde každý rok kolem třiceti miliónů turistů. Největší tržby má však Las Vegas stále z hazardních her, ze všudypřítomných kasin.

Foto: Las Vegas - Bellagio - jedno z nejslavnějších kasin

Při noční procházce ulicí The Strip, neboli Las Vegas Boulevard, jsme byli svědky mnoha atrakcí s pestrými světelnými efekty. Během šesti hodin jsme tak mohli obdivovat egyptskou pyramidu, řeku Nil, soptící vulkán, Eiffelovu věž, Dóžecí palác v Benátkách, shlédnout pirátskou námořní bitvu, užít si plavbu v gondolách a vidět mnoho dalších světových atrakcí. Všechny stavby jsou však jen vstupním lákadlem do obrovských hotelových komplexů, do kterých se vchází vždy přes kasina. Už ve dvě hodiny v noci jsme byli překypujícími efekty tak přesyceni, že jsme raději vyhledali klid našeho hotelu nedaleko centra dění. 

Na další dva dny jsme měli připraven program v oblasti Grand Canyonu. Čekaly nás téměř nadpozemské rozměry největší skalní strže světa o délce 446 km, šířce až 29 km a hloubce až 1 600 m. Při pohledu na tento přírodní zázrak plný superlativů jsou prý ohromeni i zcestovalí turisté. My se k nim určitě přirovnávat nemůžeme, ale jisté je, že to, co jsme na tomto místě viděli a prožili, byl skutečně tak jedinečný životní zážitek, že je velmi těžké jej věrohodně popsat.

Foto: Grand Canyon z vrtulníku

První setkání s Grand Canyonem bylo z ptačí perspektivy. Někteří si vybrali okružní let malým letadlem, my zvolili vrtulník. Chvíli jsme obdivovali stoprocentní organizaci přípravy turistů k letu. Přihlášení, kontrolu, vážení, školení bezpečnosti, průvodce k letadlu a ještě fotografii před letem (asi aby nás lépe identifikovali v případě havárie - třepala jsem se strachy). Okamžiky, na které jsme se moc těšili, konečně přišly. Seděli jsme připoutáni, na uších sluchátka. Sotva se vrtulník odlepil od země, ve sluchátcích se rozezněly příjemné melodie, které o chvíli později umocnily sílu nového zážitku. Asi sedm minut jsme jen přelétali nad zdánlivě nekonečnou náhorní plošinou. Nevěřícně jsme na sebe hleděli. Kde nic, tu nic. Žádný grandiózní útvar v dohledu. Trochu zklamání, myslela jsem si. Najednou se to stalo. Z lesa jsme se jako zázrakem začali propadat do hluboké strže. 

Z ničeho nic se pod námi objevila neskutečně hluboká a nikde nekončící díra do země. Až se nám zastavil dech. Proplouvali jsme vzduchem mezi pestrobarevnými útvary skalních masívů. Dokonce i sluníčko přispěchalo v tomto okamžiku na pomoc a zalilo celé údolí. Neskutečné! To je zázrak! To nemůže být pravda! To byla slova, která se usazovala v mé mysli. Hruď jsem měla přeplněnou pocitem radosti a štěstí. Z očí mi dojetím proudily slzy.                           

Druhý den se z nás stali turisté a ke dnu Grand Canyonu jsme se vydali pěšky. Z náhorní plošiny (2 100 m) jsme dvě a půl hodiny scházeli úzkým turistickým chodníčkem až nad řeku Colorado (1 100 m). Počasí nám tentokrát přálo až příliš. Nebe bylo bez mráčků a slunce se opíralo o stěny kaňonu. Za chvíli bylo neuvěřitelných 43 °C. Vzduch se ani nehnul. Představa, že v této výhni máme vylézt desetikilometrové stoupání mezi skalními stěnami, byla docela trýznivá. Jiná možnost ale nebyla. Museli jsme jít...                                           

Foto: Horseshoe Bend (podkova) na řece Colorado

Musím přiznat, že Grand Canyon z vrtulníku a pěšky, to byly do této chvíle pro nás absolutně nejsilnější cestovatelské zážitky. Myslela jsem si, že překonat je snad ani nebude možné. Přesto jsem v duchu doufala, že program, který pro nás má CK Alpin-Tour připravený do dalšího týdne, by se měl svou jedinečností a originalitou těmto skvostům přiblížit. Nemýlila jsem se. Národní parky USA, kterými jsme dál projížděli, přinesly znovu opravdu nevšední zážitky. Členitý Bryce Canyon, masívní Zion, záhadný Antelope Canyon, filmový Monument Valley, pueblový Mesa Verde a především skalními mosty se pyšnící Arches.

Naše trasa se postupně a jen velmi pomalu začínala otáčet k severu. Čekaly nás výpravy do národních parků v Arizoně, Coloradu a Utahu. Projížděli jsme zeměmi, které jsou dodnes velmi řídce osídleny. Jen tu a tam se objevilo malé městečko, většinou ve stylu westernových filmů. Daleko od sebe byly i indiánské osady s polorozpadlými domy. Na skromných pastvinách se jen líně popásaly krávy a v mnoha ohradách pobíhala malá stáda koní. Lidí v ulicích i v nákupních centrech tady potkáte také velmi málo. Z jejich chování však bylo možné vypozorovat, jak jsou si navzájem vzácní, jeden k druhému milý, vstřícný a obětavý.

Třináctý den se před námi otevřela krajina plná zlatých, červených a hnědých skalních jehel z pískovce. Byli jsme svědky překvapivé hry slunce a stínů, které zahalovaly povrch skal do pestrobarevného pláště. Manžel si našel vlastní název: Terakotová armáda. Skalní věže se tu tyčí v řadách podobně jako šest tisíc vojáků u hrobky prvního čínského císaře. Na každé vyhlídce jsme se nemohli do sytosti vynadívat na tuto kamennou nádheru. Při odpolední procházce skalním městem jsme se doslova nechali unést do světa pohádek.

Foto: NP Bryce Canyon

V Bryce Canyonu se nám přihodilo také něco nečekaného. Naše kolona se právě vydávala po silnici z hor do údolí. Prvních pět aut vyrazilo na cestu. Nám, číslu šest, se nepodařilo ani nastartovat. Co teď? Štěstí, že náš průvodce byl zrovna v našem voze, a tak se nakonec vydal pro pomoc autostopem. Naše počínání nevěřícně sledoval jeden americký turista. “Mohu nějak pomoci? Mohu vás odvézt?“ To byla jeho starostlivá slova, kterými nás mile překvapil. My samozřejmě s díky odmítli. Za chvíli se k nám vrátil vedoucí, spolu s odtahovou službou. Ráno bylo před hotelem přistaveno nové auto.

Další den přišla na řadu zcela nová disciplína - vodní turistika. Co si pod tímto názvem představit, bylo do poslední chvíle zahaleno tajemstvím. Dopoledne jsme se přesunuli do NP Zion, kde se před námi otevřela úplně nová scenérie. Všude se rozprostíraly neskutečně velké skalní formace. Každičká skála měla jiný tvar a jinou barvu. Bílé, růžové, červené i žluté pískovcové skály vypadaly jako obrovské hory těsta na vánočku, některé dokonce připomínaly obrovské zákusky nebo tažený závin. 

Foto: NP Zion Canyon

My jsme sjeli do údolí, do turistického centra umístěného uprostřed parku nad řekou Virgin. Úzká silnice však po deseti kilometrech jízdy skončila. Po písčité pěšině jsme proto pokračovali dál pěšky. Jenomže za chvíli zanikla i ta pěšina. A než jsme se vzpamatovali, stáli jsme všichni po kolena ve vodě. Naštěstí ve vodě celkem teplé. Kam dál? Co teď? Vedoucí výpravy se jen usmíval: “Dále jdeme korytem řeky, tři kilometry proti proudu. Držte si fotoaparáty pevně a hlavně vysoko.“                                                             

Následné dramatické klopýtání po kamenném dnu řeky odpoutalo veškerou naši pozornost od tajemné přírody. Všichni se soustředili už jen na vlastní rovnováhu. Voda některým za chvíli sahala až do pasu, menším až po prsa. Kdo klopýtl, skončil pod hladinou celý. Bylo to velmi komické. Na čtyři hodiny jsme se stali radostnými dětmi. Překvapivá vodní turistika byla nakonec pro všechny vydatným osvěžením na těle i na duchu a přinesla radostnou atmosféru do dalších dnů.                

Foto: vodní turistika v řece Virgin

Dále jsme se přesunuli do oblasti jezera Lake Powell v Arizoně. Obrovské jezero vzniklo přehrazením řeky Colorado a vybudováním přehradní hráze Glen Canyon Dam. Oblast je rájem milovníků vodních sportů. My jsme dali přednost výletu otevřeným safari vozem. Poněkud dramatickou jízdou přes červenou písečnou poušť a suchým korytem řeky jsme se dostali až ke vstupu do jedné z nejkrásnějších, vodou a pískem vymletých strží amerického Jihozápadu, do Antelope Canyonu. Za poledního slunce jsme v této úzké skalní průrvě, široké jeden až dva metry, hluboké sto až dvě stě metrů, byli znovu svědky neuvěřitelné hry barev a tvarů. 

Foto: Antelope Canyon

Touto nádherou jsme se kochali až do chvíle, kdy náš průvodce, mimochodem krásný štíhlý dlouhovlasý Indián, doplnil svůj výklad o počet turistů, které tu čas od času vyplaví náhlý příval vody. V tomto okamžiku jsme začali být ostražití, ale byli jsme ujištěni, že dnes nám žádné nebezpečí nehrozí.                                                                                                                            

Na světě snad neexistují žádné jiné přírodní útvary, které by se tak často objevovaly v hraných filmech nebo v reklamách, jako je Monument Valley. V rozlehlé rovinaté červené pustině tu ze země vyrůstají impozantní kamenné masívy různých tvarů. Toto území je národní indiánskou rezervací. Uprostřed turistického ruchu se tu snaží uživit několik domorodých rodin. Ženy vyrábí drobné šperky, které prodávají turistům, muži se ujali role průvodců. Kolem skromných indiánských sídel se volně prohání menší stáda divokých koní - mustangů. 

Foto: Monument Valley

Chtěli jsme se těmto nádherným skalním monumentům přiblížit na dosah. Vydali jsme se proto na dvouhodinovou jízdu otevřenými jeepy s indiánskými řidiči-průvodci. Naše cesta se stala opravdu divokou jízdou Divokým západem. My jsme vlastně ani nejeli. Řítili jsme se jako divocí mustangové napříč prérií, po písečných dunách a výmolech, které snad někdy dříve bylo možné nazývat cestami. Otevřená auta vytrvale skákala, ba přímo létala vzduchem. Za každým z nich se vznášela hustá oblaka prachu. Drželi jsme se, jak jen to šlo - rukama i nohama. Nikdo nechtěl být hozen přes palubu. Kdo byl šikovnější, dokázal občas zmáčknout i fotoaparát. Poblíž jednoho z mála odpočívadel jsme zastavili a mohli ho alespoň využít ke skupinovému fotografování uprostřed nádherné scenérie obdivuhodných skalních monumentů. (… pokračování příště)

Expedice napříč Amerikou organizuje CK Alpin-Tour, www.alpintour.cz

Autoři: Eva a Ivan Sovišovi 

- PR článek -

Článek byl zobrazen 3 050 krát.